Krásy světa a života kolem nás posilují člověka (1/4): Příroda

Peníze, práce, úřady, práce v domácnosti, problémy třeba v sousedských vztazích. To jsou příklady problémů ve všedním životě, kterým musí v podstatě každý člověk čelit. Takové problémy se „většinou“ řešit musí, ale proč zároveň nehledat cesty, jak se posílit, abychom podobné všední starosti mohli napříště zvládnout lépe, s větší trpělivostí, odhodláním a silou?

V práci člověk stráví zhruba třetinu života, pokud pracuje celý život. To je třetina života, kdy musíte být mimo domov a získávat peníze na živobytí. Druhou třetinu života člověk prospí. Co s tou poslední třetinou, co nám zbývá? Nebylo by moudré tento zbývající čas využít k tomu, abychom se co nejvíce posílili na tělu a hlavně duši?

Zamyslete se nad tímto přirovnáním: Pokud utrácíte peníze, ubývají. Kdybyste neměli pravidelný příjem, dostali byste se na nulu a už byste nemohli pokračovat. Nemohli byste si nic koupit, nemohli byste zaplatit povinné položky jako nájem nebo inkaso. Nemohli byste jíst jídlo koupené v obchodech, protože byste si ho nemohli koupit. Ve světě peněz byste přestali úplně fungovat. Proč nepředpokládat, že podobně to platí i o člověku samotném? Je-li člověk zaneprázdněný dlouhodobě spoustou starostí, musí na vše vydávat spoustu energie; někdy jde až ke dnu svých sil. Všelijaké denní práce vás vyčerpají a druhý den to musíte opakovat. A já se ptám: Může jít člověk se „zásobou“ svých sil pod nulu, pokud musí každý den čelit náročným starostem?

Když ubývají peníze, hledáme nové. Máme-li málo vlastních sil a cítíme se vyčerpaní, je nutné také hledat nové síly! Protože být se silami na dně znamená, že nebudete tak dobře zvládat každodenní starosti, jako dřív. Budete stále více vyčerpaní, podobně jako rodinná kasička, do které už neukládáte žádné peníze. Co potom, až dojdete na úplné dno? Je to zdravé?

Prostřednictvím spánku získáme nové síly do dalšího dne, ovšem spánek nám neprozradí, jaké krásy světa jsou v našem nejbližším okolí – třeba v přírodě. Neukáže cestu, kudy jít za láskou. Neuklidní nás na duši. „Jen“ zbaví tělo vyčerpání, aby člověk mohl druhý den fyzicky dobře fungovat. Ovšem, jak posílit duši, bez které nemůžeme existovat?

Pro všední starosti lidé neznají ani krajinu za rohem bydliště?

Ve svém okolí si všímám, že lidé jsou tak zaneprázdnění všedními starostmi – a tak rádi sedí před televizí, tak rádi nakupují majetek, zůstávají celé dny s mrtvými technickými výdobytky – že zapomínají jednak na kvalitu skutečné mezilidské lásky a jednak často neznají přírodní krajinu, která je třeba jen několik set metrů od nich. Oni v té krajině (třeba v lese) třeba nikdy nebyli, proto ji neznají. Spokojí se s tvrdě materialistickým způsobem života, kdy 8 (nebo víc) hodin v zaměstnání vystřídá cesta domů (nebo na nákup) a doma si pustí televizi a odpočívají po práci tím způsobem, že si pouští například odpolední kriminálky.

Jaký dopad to má naše podvědomí? Celý den fyzicky pracujeme a odpoledne zaneprázdňujeme své podvědomí a smysly díváním se na primitivní humor nebo na násilí, krev nebo na zprávy, kde se stejně nedozvíte řádnou pravdu... (Pozn.: Radě pro rozhlasové a televizní vysílání už nějaký ten pátek nevadí, že odpoledne jsou děti vzhůru.) Jiní hrají videohry, píšou SMS a volají (místo aby za kamarádem šli) a podobně. Ale velmi mnoho z nás tráví volný čas tím, že si hrají s technikou, která je vlastně mrtvá, neživá.

Pak, jako jeden z těch lidí, kterého zcela správně a přirozeně zajímá krajina v okolí, přijdete za tímto člověkem a řeknete: „Hele, byl jsem támhle na kopci, je to kousek odtud, je tam vyhlídka a je z ní vidět všechno v širokém okolí. Je tam tak krásný výhled, který mne velmi překvapil. Taky jsem viděl srny, krávy, slyšel jsem v lese datla, jak klove do kmenu, všude spousta měkkého mechu, v lese příjemný vzduch k dýchání. Lehl jsem si na pár minut do mechu, poslouchal jsem přírodu a bylo mi nesmírně fajn... Dlouho mi nebylo tak dobře. Nechceš tam jít taky? Třeba zítra?“ Co odpoví ten druhý, kterému jste to řekli? Je to samozřejmě různé, ale protože je spřízněný mnohem více s technikou, penězi a podobně, řekne zhruba toto: „Dávají můj oblíbený seriál a jsem unavený z práce. Já raději odpočívám u televize.“ A tak raději bude u televize a bude odpočívat „u krve“ na pohyblivých obrázcích. Jeho podvědomí skoro vyskočí hrůzou, ale on si podle svých slov „odpočine“. Hm... Nepůjde ani rovinkou do lesa, když je tedy unavený z práce. Natož na ten kopec. O víkendu sice nejde do práce, ale zase nikam nejde a hraje si s technikou. Je to totiž pohodlnější a že nezná krajinu, ve které žije třeba už od narození, je mu snad i jedno...

Patříte-li mezi ty, kteří rádi poznávají krajinu, ve které žijí, může se stát, že budete zírat, jak lidé ve vašem okolí neznají i relativně blízké okolí vlastního bydliště. Vám to může připadat neuvěřitelné a směšné, ale vysvětlit to člověku, pro kterého jsou technika a peníze velcí kamarádi, je téměř nadlidský úkol. Pro něj zase můžete být směšný vy, pokud se už nedíváte na televizi. Ale ruku na srdce – neměl by člověk znát krajinu, v které žije? A která z těch dvou možností „relaxace“ je pro lidské tělo i ducha lepší? Televize, kterou si koupil, nebo příroda, z které vzešel?

Oddělenost od přírody vede k nespokojenosti, depresím, i k oddělenosti od sebe samého

Pokud by nebyla planeta Země v tak ideální vzdálenosti od slunce, nebylo by zde klima k přežití. Trochu blíže ke slunci a uvařili bychom se. Trochu dál a zmrzli bychom. Bez klimatu by se nemohla udržet žádná příroda, tudíž by nemohl existovat ani člověk. Pokud by nebyl na Zemi dostatek moří a oceánů, bylo by velmi málo vody a přežití by opět bylo těžké. Kdyby příroda (či Bůh) nevytvořila dostatek rostlin, které plodí ovoce a zeleninu, přežití by se stalo komplikovaným, i kdyby bylo vody vždy dost... Ale dnešní člověk své možnosti přežití tak často měří v penězích, že je to nejen bolestivé, ale i nepřirozené.

Člověk vzešel z přírody. Má k ní odvěký, hluboký vztah, který není možné přetrhnout. A tak – jak bude vnímat okolní svět člověk, který nechodí ani do přírody, která je kousek od jeho bydliště? On jde do práce, pak z práce, nakoupí, doma třeba uklidí, pak se jde dívat na televizi. Je večer a jde spát. A druhý den probíhá podobně. Tento člověk neustále dává do něčeho energii, ale málo ji přijímá! Jediným příjmem nové energie je pro něj spánek, kdy ale vidí leda tak tmu nebo nereálné výplody své mysli, a slyšet může leda tak vlastní chrápání. Nepoznává okolní svět, nevidí jeho krásy, i když existují. Když je vzhůru, velmi často dělá činnosti, které jej spíše ubíjejí a podněcují ho k tomu, aby uvěřil, že svět je horší a krutější, než doopravdy je. A tak ztrácí i motivaci do budoucna, protože vše začíná vidět v pochmurném závoji (vnímá vše příliš negativně).

A přitom, kousek od místa, kde si v obýváku pouští každý den televizi, může v přírodě existovat místo, které by si oblíbil pro svůj opravdový odpočinek a mohl by tam chodit častěji. Jen ho musí poznat a přírodě se musí naučit naslouchat. Je možné, že pokud by tento „televizní“ typ člověka přešel k tomuto způsobu života, a měl trpělivost se svou myslí, která ho bude „přemlouvat“, aby zůstal u techniky, bude nakonec velice překvapen, kolik síly mu může dát procházka nebo odpočinek v přírodě. Časem by se v přírodě mohl najít on sám, protože on sám přece z přírody pochází. Mohl by začít skutečně vnímat, že je neoddělitelnou součástí přírody, a že televize a ostatní technika ve skutečnosti kazí jeho zdraví (především duševní a především tehdy, kdy techniky užívá příliš mnoho).

Konec pohodlnosti, začátek skutečného života

Vytyčte si cíl cesty a jděte na výlet. Cestou vnímejte krásy kolem sebe. Rozhlížejte se kolem a přijímejte energii z přírody. Vidět na vlastní oči stádo krav, louku plnou květů, hluboký les a v něm uvidět srny, veverky, ptáky (nebo i divočáky :-)) a slyšet ptáčky zpívat, sledovat zajímavé skalní útvary, procházet se spadaným listím, lehnout si do toho a po práci odpočívat tam, kde je váš původ – vězte, že je to kouzelně krásné! Jen to umět vnímat. Pokud neumíte, naučit se to tak, že se budete procházet „preventivně“, tak, jak berete pravidelně léky. Nemusíte úplně každý den, ale proč ne, když vás to bude bavit? Příroda JE lék!

Zajděte si na vyhlídku. Vyhlídku najdete všude na kopcích, kde z nížiny nebo údolí uvidíte louku. Z louky se podíváte do údolí a uvidíte víc. Povznese vás to, pokud budete krajinu pod vámi déle a soustředěně vnímat. Existují i věže, kterým se říká „rozhledny“. V Česku je jich hodně.

Jděte na hrad, taky většinou bývá na kopci nebo na skále. Takže odtamtud se také můžete rozhlédnout do krajiny. Kromě toho se dozvíte při prohlídce hradu i něco o historii toho hradu, i krajiny, kterou sledujete... Nebo vás to nezajímá? Nechcete nic vědět, jen žít s technikou a podobnými náhražkami a nebýt přírodě nijak vděčný(á) za to, že žijete?

Mravenec je tak malý, ale unese taková břemena! V přepočtu na lidskou sílu je tak silný, že by unesl železniční vagón! Oni staví tak velká mraveniště, chodí v řadách jako vojáci a v mraveništi mají jaksi rozdělené své postavení. Je to „jen“ hmyz a nějakým způsobem rozumí hierarchii! Nemyslíte, že je ten život a příroda zázrak? Nemyslíte, že bychom si toho měli vážit?

Skála je tak pevná, je z tvrdého kamene, ale stejně se její tvar pomalu, ale jistě mění. Přetváří ji vítr, teplota i srážky. A také těžší zvířata a člověk, kteří při chůzi svou vahou oddělují od této skály malé kamínky nebo zrnka písku.

Semeno rostliny, to vypadá většinou jako malá šupinka nebo kulička (někdy to může vypadat jako bezcenná zelená nudle z nosu), ale dejte to do zeminy a starejte se o to. Ze šupinky budete brzy mít rostlinu, která provoní okolí, nebo třeba spoustu zeleniny. A k tomu na začátku stačila jen ta nepatrná kulička nebo šupinka, která vzešla z květu, jenž byl opylený hmyzem. Kdo přírodě dal tu inteligenci, že z malého semene může vyrůst i několik metrů vysoká rostlina, aby ta pak vykvetla a nakonec plodila? Stačilo by malé odchýlení od těchto pravidel přírody a nové semínko by už příští rok vůbec nemuselo splnit svoji funkci. Kdyby se stalo, že by jeden rok všechno vykvetlo, ale plody a semínka by scházely, další rok by se nic nemohlo rozmnožit! Ale příroda funguje tak, že se v ní vše cyklicky opakuje. A díky tomu také můžeme vděčit za to, že žijeme. A to bez rozdílu, zda máme na kontě miliardu nebo poslední tisícovku.

Pokud člověk neupravuje genetiku rostlin a nevytváří geneticky modifikovaná semena, tak se o vše příroda postará po svém. ČLOVĚKA NEPOTŘEBUJE DOKONCE ANI K TOMU, ABY JÍ VYTVÁŘEL NEBO UPRAVOVAL POČASÍ. Ona příroda ví, jak se má postarat o svůj organismus (její projevy). Někteří lidé dělají všechno pro to, aby její cykly a pravidla úplně zničili. Takoví lidé jsou sami proti sobě, protože oni nejsou dokonalí a jejich život stojí a padá v závislosti na přírodě...

Zkušenost autora s „procházkami“ přírodou

V posledních letech jsem si oblíbil dlouhé túry. Nejraději mám vyhlídky a rozhledny, protože mě zkrátka baví dívat se do krajiny. Rád se také zastavím v lese, kde si odpočinu a naslouchám. Když mám čas, rád ujdu za den i více než 10 kilometrů (někdy i ke 20) a z toho většinu nejraději lesem. Rád to ujdu pěšky, protože pak mě bolí nohy, a proto můžu na ten výlet ještě nějakou dobu dobře vzpomínat. Tuto túru opakuji někdy i několikrát do týdne, jen chodím na různá místa. Cestou zažívám – zážitky k nezaplacení. Můžu jít s prázdnou kapsou, ale stejně je mi dobře a na peníze ani všední starosti v tu chvíli vůbec nepotřebuji myslet. Stačí mi, že jdu správně za vytyčeným cílem a sleduji a naslouchám okolí. Vidím stromy, jejichž kmeny a koruny jsou různě zahnuté a mají různé tvary a pro mne je to zajímavý projev přírody. Vidím skálu, prohlížím si její tvar a přemýšlím, jak se na ní dostat, protože je z ní výhled. Nejsem ještě horolezec, tak hledám nějakou cestu vedoucí do kopce, i strmějšího, abych se na tu skálu nakonec stejně dostal. Je mi líto, když vidím skálu, která je vidět i z velké vzdálenosti, ale je v I. zóně národního parku, takže se tam bez povolení nedostanu. Nicméně vím, že neposkvrněnou přírodu je zvláště v dnešní rozvrácené době respektovat. Tak mám rád přírodu kolem sebe.

Při jedné loňské podzimní túře, když jsem šel pěšky z Děčína až téměř k Hřensku (zhruba kolem 15 km) mě samotného překvapilo, jak krásná je příroda, která je relativně nedaleko od místa, kde bydlím. Představte si, že dopoledne jdete městem, ale směrem na značenou turistickou cestu do lesa a na vyhlídky. Za malou chvíli vejdete do lesa, a ačkoliv chodíte téměř bez ustání a zastavíte se více méně jen u vyhlídek, tak ten les pořád nekončí. Vyjdete dopoledne, jdete neustále za svým cílem (a nikoliv dokola), ale ten les nekončí a nekončí. Vyvolá to ve vás velmi zajímavé vnitřní pocity, pokud budete okolní atmosféru opravdu VNÍMAT.  Nakonec se z lesa dostanete až navečer, kdy s výletem končíte.

Nedokážu dobře popsat, co jsem cítil, když jsem si v průběhu toho dne uvědomoval, jak kouzelná a velká je příroda. Uvědomoval jsem si, jak jdu celý den lesem, jak se mi les zdá být nekonečný, a přesto jsem věděl, že jsem ušel málo. Neboť na mapě České republiky by moje cesta byla vyznačená malou čárkou a na mapě světa pouhou tečkou. Je to jako důkaz, že proti přírodě jsem nesmírně malý. A všelijaké podoby přírody v Českém Švýcarsku, i vyhlídky do údolí Labe mne nakonec donutily k tomu, abych si už uprostřed celé té cesty sám pro sebe polohlasně a s vnitřní radostí a láskou řekl: „Miluji přírodu, miluji přírodu.“

Zkrátka, jsou to zážitky naprosto k nezaplacení. A je mi líto těch lidí, co to dodnes nepoznali, protože přichází o hodně a ani o tom neví. Dnes se tolik nadává na svět, děje se tolik špatných věcí a je kolem nás tolik překážek, a většina lidí přesto stále ještě příliš nehledá cesty, jak doplnit své energie, které jim den ode dne ubývají... Nenadávejte tolik, nedívejte se na svět tak černě, ale raději více milujte a objevujte svět kolem sebe. Objevíte v něm sami sebe. :-)

PŘÍRODA JE PROSTĚ ZÁZRAK. :-)